Na předpisy v obchodu s potravinami už by měla být škola, říká šéf aliance prodejen Eso Market Jiří Štorch

PODNIKÁNÍ V ČESKU

V českém maloobchodu panuje ostrá konkurence. Horší ale pro majitele prodejen s potravinami bývá administrativa a plnění všech podmínek, které vyžaduje stát. „Zejména menší firmy tohle často tíží víc než konkurenční boj,“ říká Jiří Štorch, předseda představenstva Družstva Eso Market, které sdružuje 300 nezávislých prodejen po celé republice. Běžný živnostník podle něj nemá šanci pojmout, co vše by měl dodržovat.

Na webu v sekci pro zájemce o členství vyslovujete uznání všem nezávislým obchodníkům, kteří až dosud přestáli konkurenci na trhu, „podporu“ podnikání ze strany státu, přístup státních orgánů i bank. Co z toho je dnes pro ně v Česku nejtěžší přežít?

Těžko to říct takhle obecně. Každý z podnikatelů má nějaké podmínky, s nimiž začíná. Pokud má například finanční kapitál, tak ho samozřejmě tolik nepálí možnosti přístupu k úvěrům. Ale v maloobchodě s potravinami jsou dvě základní věci. Jednou je velice tvrdá konkurence, ať už objektivní, nebo nekalá. A pak je administrativní zátěž, která je ještě mnohem horší. Dovolím si říct, že čím menší firma, tím spíše jí administrativa tíží víc než konkurence. Mimo jiné proto, že větší firmy mají na administrativu lidi, malí podnikatelé si vše musí dělat sami.

V čem vidíte na straně státu hlavní problém?

Zákonné podmínky pro podnikání obecně jsou dost rozbujelé. Podnikatelé nevědí, co dřív sledovat a zajistit. V potravinách je to o to tíživější, že tam přibývá spousta hygienických a zdravotních podmínek. Běžný živnostník nemá šanci, aby všechno tohle pojal. Aby věděl, co vše má dodržovat. Na to by snad měla být škola. Dnes a denně zjišťujeme, že se objevily další a další povinnosti. Jsou takové, které jsou obecně známé a promílané v médiích, a pak jsou takové, s nimiž nemáte šanci se běžně setkat. Bohužel neexistuje místo, kde by se podnikateli všechny povinnosti sbíhaly, aby o nich měl přehled.

Hospodářská komora letos přišla s Právním elektronickým systémem, který by měl být pro podnikatele přesně takovým průvodcem. S ním nemáte žádnou zkušenost?

Nemám zkušenost z praxe. Ale určitě by stálo za to se na to podívat, což rád udělám. Jen si vzpomínám, že komora dělala něco podobného kolem EET. Ukázalo se, že není tak jednoduché dát dohromady všechny povinnosti pro všechny druhy činností.

Stát povinnosti nejen stanovuje, ale také je vynucuje jejich plnění kontrolami. Obchod s potravinami je v jejich hledáčku celkem logicky víc než co jiného…

To je další dost nepříjemná záležitost, že nejenže se každý dozorový orgán na určitou věc dívá rozdílným způsobem, ale i v rámci jednoho orgánu mají kontroloři na stejnou věc odlišný pohled v různých regionech. Čili potýkáme se s nejednotností výkladu stanovených pravidel. Jak se v tom potom má orientovat obchodník?

Máte po ruce nějaký příklad?

S nástupem EET se stalo, že kontrola z finančního úřadu prohlásila za porušení zákona, když pokladní namarkovala nákup, vzala si peníze a pak teprve vytiskla účtenku. I když nikde není řečeno, že takto to nemá být, úředník z finanční správy si to vysvětlil tímto způsobem. Přitom je standardní postup vzít si peníze a pak teprve uzavřít nákup. Když to uděláte opačně, a zákazník třeba nemá dost peněz, tak i v EET je to problém, protože operaci musíte stornovat. Ale celkově musím říct, že se situace se sjednocováním přístupu výrazně zlepšila. Myslím, že tomu prospívají i setkání obchodníků se zástupci dozorových orgánů.

Měří kontroly všem stejně? Nedávno mi jeden podnikatel z maloobchodu líčil, že bývá dost vykolejen z toho, co vidí v některých vietnamských večerkách.

Nemyslím si, že stát měří všem stejně. Nejde jen o to, co jsem slyšel, ale i viděl. Nechci tvrdit, že to je úmysl vůči nějaké skupině obchodníků, v tomto případě vietnamských. Ale dokážu si představit, že pro jakýkoli kontrolní orgán je mnohem jednodušší dělat kontrolu v obchodě, kde je česky mluvící majitel, česky mluvící personál, kde je jasné sídlo firmy, a kde bude stejný majitel i za dva měsíce, až tam přijdou znovu. Což ve vietnamských obchodech často neplatí.

Ale není to jen otázka vietnamských obchodníků, ale třeba i farmářských trhů. Prodejna potravin dostane pokutu za to, že má přepravky s pivem na zemi a ne na paletě. A pak se podívejte se, jak se prodává na farmářských trzích.

Kdybych dnes našel prostor k pronájmu a rozhodl se rozjet novou prodejnu, jaké investice to obnáší? 

Pokud vezmeme obvyklou velikost kolem 200 metrů prodejní plochy a „nepolíbený“ objekt, tak v první řadě potřebujete udělat rekolaudaci na potravinářskou prodejnu. A už jsme u administrativy. Musíte obejít téměř všechny orgány v téhle republice. Musíte mít svolení hygieniků, musíte mít provozovnu schválenou od živnostenského úřadu, od úřadu bezpečnosti práce, od požárníků. Takhle bych mohl jmenovat jako chalupář z filmu Na samotě u lesa. Pak jde o vybavení. To nejdražší, co potřebujete, je chladící a mrazící vybavení na prodejně i v zázemí. Pro ilustraci metr chladící vitríny bude stát kolem 30 až 40 tisíc, metr obslužného pultu je o něco dražší. Celkově jde o statisíce korun. Bez vlastního kapitálu to dnes hodně často nepořídíte nové. Řeší se to nákupem repasovaných věcí. Regály přijdou na šest až deset tisíc za metr podle velikosti počtu polic. Pak potřebujete pokladní boxy, pokladny, váhy, pokladní systém. Do milionů korun se celkově dostanete určitě.

Jak dlouho mi bude trvat, než otevřu zákazníkům?

Záleží na přípravě. Nejsem schopen to říct přesně, ale můj kvalifikovaný odhad je, že to bude v řádu měsíců. Můžete si najmout firmu, která vám prodejnu zařídí prakticky na klíč, ale to se bavíme o jiných penězích.

Najde se dnes ještě někdo, kdo se do něčeho takového pustí?

Troufám si tvrdit, že z 99,9 procenta jsou to vietnamští obchodníci. Za poslední tři roky pamatuju jeden případ, kdy člověk, který do té doby dělal v obchodě jako zaměstnanec, se rozhodl otevřít si svojí vlastní prodejnu. 

Vlády neustále mluví o podpoře podnikání a zjednodušování podmínek, což se v reálu neděje, spíš naopak. Tak se alespoň pokouší usnadnit to firmám elektronizací. Je z vašeho pohledu nějaká státní agenda elektronizovaná tak, že to podnikatelům opravdu ulevuje?

Samozřejmě. Já jsem teď změnil sídlo firmy, a protože jsme právnická osoba, mám datovou schránku. Takže nemusím obíhat úřady s papírem, vše jsem schopen vyřešit přes datovou schránku. A to se dnes týká už i komunikace s finančním úřadem. Čím více toho půjde tímto způsobem, tím lépe. To je jediná cesta. Samozřejmě je lepší rozesílat než obíhat, ale v řadě případů by i to rozesílání mohly udělat sami úřady. Prostě by mělo fungovat podání na jednom místě, a státu už by mělo být zřejmé, koho se to týká. Jeho úřady by si to mezi sebou měly říct. 

ESO market dnes sdružuje 295 provozoven. Jak se to číslo proměňuje?

To číslo je více méně stabilní. Na hladině kolem 300 prodejen se to udržuje 15 let. My jsme trochu jiný systém, než je běžný u jiných nezávislých obchodních aliancí. Jsme jediná síť téhle velikosti, kterou vlastní samotní obchodníci. Všechny ostatní vlastní buď velkoobchody, které jsou matkou aliance, nebo jde o podnikatelský projekt jednotlivce či skupiny lidí. Od nás členové odchází, když končí s podnikáním. Jsou to jednotky ročně. A stejně tak noví přicházejí. Třeba ti, co provozovnu převezmou od někoho, kdo skončil.

Kdybych měl obchod a chtěl k vám vstoupit, mám dvě možnosti - být družstevníkem nebo spolupracujícím členem aliance. Jak se to liší?

Navenek ve vztahu k dodavateli či zákazníkovi se nepozná, jestli je obchodník členem družstva a má koupený podíl, nebo jestli má jen smlouvu o spolupráci. Uvnitř je to tak, že člen družstva má hlasovací právo a rozhoduje o zásadních věcech. Může být volen do orgánů družstva a sám volí. Spolupracující člen nemůže ani jedno. Ale kromě tohoto mají oba stejné povinnosti a práva. Družstvo je organizace, které dělá servis, na němž se prodejny dohodnou - zejména jednání o obchodních podmínkách s dodavateli, marketing, který by prodejny samy nezvládly, akční nabídky. Centrálně jsme třeba vybírali možné dodavatele pro EET.

Umí aliance pomoci členům i se zmíněnou byrokracií?

Jednou z poměrně důležitých věcí je to, že máme informace od členů ve smyslu: tady byla kontrola a požadovala to či ono. A tyto informace sdílíme dál. Děláme pracovní schůzky, jsme schopni členům zajistit školení. Na webu pro ně máme v uzavřené sekci odkaz na legislativní novinky a věci týkající se našeho podnikání. S Asociací českého tradičního obchodu, jejímž jsme členem, děláme kulaté stoly s dozorovými orgány.

Když vezmu všechen zmíněný servis, troufnete si odhadnout, jaký je přínos aliance pro jejího člena?

Záleží, jak obchodníci k alianci přistupují. My jim nepřikazujeme, co mají dělat. My se snažíme vytvořit podmínky, aby to pro ně bylo výhodné. Jsou samozřejmě pravidla hry, která se musí dodržovat, jinak s námi nikdo nebude jednat, natož obchodovat. Takže pokud děláme letákové akce, tak je členové, kteří se jich účastní, musí dodržovat. Ale obecně platí, že když si někdo sežene lepšího dodavatele, je to jeho věc. Nikdo mu nezakazuje brát zboží od místního pekaře či řezníka.

Dobře, pokud byste tedy přínos zkusil vyčíslit za sebe?

V průměru jsem na tom v zisku díky alianci o sedm až deset procent lépe než bez ní.

(dm)