Ladislav Minčič, šéf Odboru legislativy, práva a analýz Hospodářské komory: Stát podnikatele připraví o polovinu plodů jejich práce

PODNIKÁNÍ V ČESKU

Když podnikatel v Česku svojí prací vydělá korunu, skoro o 50 haléřů ho obere stát. Zdaleka přitom nejde jen o daně a odvody, které v souhrnu tvoří zhruba 34 procent hrubého domácího produktu. Dalších 12, ale spíše 14 až 15 procent ho stojí veškeré povinnosti, které musí plnit, aby vůbec mohl podnikat. „Bohužel je přirozenou vlastností státu v dobách klidu mezi historickými zlomy expandovat a vše stále více regulovat,“ říká šéf Odboru legislativy, práva a analýz Hospodářské komory Ladislav Minčič. Přesto věří, že v dohledné době by se firmy mohly dočkat alespoň toho, že nové předpisy budou nabývat účinnosti jen dvakrát do roka. První fáze schvalování v parlamentu už má za sebou i úprava, která umožní evidovat povinnosti ukládané podnikatelům. Což je nezbytná podmínka pro zavedení principu za každou novou povinnost jedna stará pryč.

Průměrná malá firma v Česku strávila loni podle Indexu byrokracie 233 hodin ročně papírováním, které jí nařídil stát. Bylo to o 33 hodin více než v roce 2017.  Máte pro to vysvětlení za situace, kdy vláda, tak jako snad každá před ní, slibuje byznysu snižování byrokratické zátěže?

Příhodným okamžikem pro razantní změny v rozsahu zásahů státu do podnikání a života občanů bývají přelomové historické události, jako byl před 30 lety listopad 89. Tehdy lze výrazně měnit regulatorní rámec, tedy soubor povinností, které stát vrchnostensky ukládá svým poddaným. V mezidobích stability, kdy stát rozvíjí blahobyt a práva svých občanů, má tendenci každé takovéto dobro „vyfutrovat“, tedy zakotvit do psaných či nepsaných pravidel. Přirozeným projevem tohoto opečovávání je, že se zvyšuje rozsah jeho kompetencí a stát expanduje. Úředníci i politici si zpravidla v dobré víře myslí, že páchají dobro, ale ve skutečnosti životy nás všech regulují. Jiný pohled na tu věc pak říká, že je to přirozený pud sebezáchovy ze strany politiků i úředníků, protože tím odůvodňují svou nezbytnost pro společnost.

Co všechno řadíte do onoho regulatorního rámce, který zjevně chápete šířeji než jen jako administrativní zátěž?

Nejtypičtěji je vnímáno jako regulatorní zátěž právě ono papírování, které nás okrádá o čas využitelný v práci či byznysu. V nejširším smyslu za ni ale považujeme náročnost dostát všem povinnostem, které nám stát ukládá. Zahrnuje to nejen finanční náklady, jako daně, pojistné, různé poplatky, ale i dodržování všemožných standardů či norem. Zapomínat nesmíme ani na závislost občanů na rozhodnutích orgánů veřejné moci. To to trvá často dlouho, pro jednu věc mnohdy potřebujete vícero rozhodnutí a není jasné, čím se z podstaty liší. Zároveň je velká nejistota, jak orgán veřejné moci rozhodne. Často jsme svědky nepředvídatelnosti a někdy i zvůle, kdy orgán v podobných věcech rozhodne jinak. Někdy navíc orgány nekonají nebo konají špatně, protože samy neznají pravidla, podle nichž mají rozhodovat.

Když člověk nahlédne do některých zákonů, tak se snad ani nemůže divit.

Pravda je, že regulatorní rámec je tvořen množstvím zákonů, předpisů, pravidel, mnohdy nepřehledných a nesrozumitelných, což je zpravidla dáno tím, že stát chce zasahovat takřka do všeho a dostává se do komplexního tažení proti našim svobodám. Přitom nemůže postihnout ani všechny souvislosti svých vlastních kroků. Obecným principem je pak opakovanost a paralelismus, neboli souběžnost.

Můžete uvést příklad?

Například přidaná hodnota, kterou někdo vytvoří, je daněna jak DPH tak daní ze zisku. Ale lidé to znají spíše z různých formulářů a hlášení, kdy často posílají ta samá data vícero různým úřadům. Přitom stát by mohl jednou získaná data sdílet v rámci svých orgánů. Teď příklad z poslední doby. Máme obchodní rejstřík, kam se musí zapsat všechny obchodní společnosti. Mimo jiné je tam informace o statutárních orgánech. Teď je hitem institut skutečných majitelů. Původní návrh zněl, že firmy budou muset plošně reportovat do evidence skutečných majitelů, přitom ve velké většině jsou skutečnými majiteli statutáři firem, tedy lidé, kteří už jsou zapsáni v obchodním rejstříku. Naštěstí kolegové na ministerstvu spravedlnosti pochopili, že je celá řada případů, kdy lze údaje z jednoho rejstříku jednoduše překlopit do druhého.

Existuje nějaký propočet či odhad, kolik břemeno zvané stát podnikatele vlastně stojí?

V roce 2009 provedla Evropská asociace obchodních a průmyslových komor Eurochambres studii, která se pokoušela změřit náklady podnikatelů na to, aby vyhověly regulatornímu rámci. Přičemž tento rámec vnímala zúženě bez daňového břemene. Vyšlo jim to v průměru za celou EU na 12 procent HDP. Pokud nemáme revoluční zlomy, tak státní moc expanduje, čili mohu téměř jistě říci, že za deset let to číslo určitě nekleslo, spíše se zvýšilo. A jsem si jist, že Česko nebude pod průměrem, spíš nad ním, protože stále dotahuje mezeru způsobenou v tvorbě různých institucí komunistickým režimem. Daňová kvóta je tu kolem 34 procent HDP, dalších 12 procent je zátěž administrativní, dohromady tedy stát podnikatelům bere téměř půlku toho, co oni vytvoří.

Co ze vší té zátěže dnes podnikatele nejvíc pálí?

Na přelomu let 2016 a 2017, kdy Hospodářská komora výrazně vykročila na cestě k budování Právního elektronického systému pro podnikatele, jsme udělali mezi našimi členy anketu o regulatorní zátěži. Jako nejhorší vyšla častá změna pravidel, zákonů, nařízení, vyhlášek, metodik.

Babišova vláda slibovala, že stanoví jen dva pevné termíny, kdy budou nové zákony nabývat účinosti - 1. července a 1. ledna. Je tato změna na dohled?

Když byl Vladimír Dlouhý v květnu 2014 zvolen prezidentem Hospodářské komory, v prvním dopise tehdejšímu místopředsedovi vlády pro ekonomiku a ministru financí Babišovi vypíchl jako problém časté změny zákonů a navrhl za komoru zavést jednotná data, kdy budou balíky zákonů nabývat účinnosti - ideálně jednou do roka. Jsme velmi rádi, že na tyto prosby podnikatelů hodlají postupem času zareagovat i politici a že si je osvojují.

A blíží se tento záměr realizaci?

Myslím si, že to v tuto chvíli šanci má. Odpor vůči této myšlence vyplýval z obav úředníků, že by to zpochybnilo soustavnost jejich práce a že by mohl vzniknout dojem, že jsou půl roku nepotřební. Ale když si uvědomili, že legislativní proces se nezmění, jen se sjednotí data účinnosti předpisů, tak se tomu pomalu otevírá cesta. Zpočátku to zřejmě budou spíše výjimky, navíc obecně existují situace, na něž je třeba reagovat ad hoc. Myslíme si, že by to měla být menšina, ale zpočátku to bude spíše většina. Dále je třeba brát v potaz, že od 60 do 80 procent předpisů je odvozeninou předpisů EU, a tam to nemáme úplně pod kontrolou. Když směrnice obsahuje datum, do kdy ji mají státy převzít, nemusí to vždy vyjít na pololetí či konec roku.

S četností změn souvisí množství předpisů, které tahle země má a dále přijímá. Kolik se ročně přijme těch základních, tedy zákonů, vládních nařízení a vyhlášek?

To je věc, která v naší anketě zaznívala jako druhá nejčastější - samotné množství předpisů. Každý z předpisů ve sbírce zákonů je číslován a číslování v každém roce začíná jedničkou, takže se to dá vcelku jednoduše měřit. Bylo období, kdy vycházelo více než 500 předpisů ročně, v poslední době je jich kolem 300. Čili jsou to stovky, ideální by bylo, aby to byly desítky.

Kolik se z nich týká podnikání?

Jen málo zákonů se týká výlučně podnikání, ale většina se týká i podnikání.

Tahle smršť je určitě nežádoucí. Je Česko výjimkou, nebo pohled do jiných zemí ukáže, že je to stav odpovídající současné demokratické společnosti?

Myslím si, že se nijak zvlášť nelišíme. Je to obecnou vlastností státu.

Našel byste zemi, kde je to přeci jen lepší a šlo by si ji vzít za vzor?

Třeba ve Velké Británii a Irsku se zákony zase tak často nemění, ale významnou součástí jejich právního řádu jsou judikáty soudů. Podle toho, co vím, tak zdrženlivější jsou země severní Evropy. Takže společnosti, které mají rády disciplínu, sociální pořádek a stabilní zákonem garantovaná pravidla jsou na tom asi trochu lépe. Ale tam se regulatorní zátěž projevuje zase v jiných věcech, třeba větším daňovým zatížením. Velkou moc, větší než u nás, tam mívají municipality či jiné samosprávy. To srovnání je tedy obtížné.

Ministerstvo průmyslu sestavilo desetibodový plán zlepšování podnikatelského prostředí. První a klíčový bod zní, že za každou novou povinnost musí minimálně jedna zmizet. Věříte v reálnost tohoto slibu?

Hospodářská komora prosazuje nástroj, který by usnadnil realizaci tohoto slibu. Iniciovali jsme v rámci novelizace zákona o sbírce zákonů a mezinárodních smluv úpravu, že přílohou dokumentace každého návrhu právního předpisu by měla být i tabulka obsahující přehled povinností, které tam jsou. Tato novela prošla sněmovnou, teď se vrátila ze senátu do sněmovny. Platit by měla od 1. ledna 2022. Bude tam muset být nejen popis změny vnesené, ale i přehled povinností celého zákona, který je měněn. A to bude možné snadno vyložit ve stylu: současný zákon obsahuje povinností 367, nově jich bude 365. Samozřejmě není povinnost jako povinnost. Což je třeba brát v potaz. Nám se nejvíce líbí přístup Britů, kteří měří vnitřní náklady firmy, aby povinnosti dostála. Jde o to, aby cena odstraňovaných povinností byla větší než cena nově vznikajících. Ale lze začít třeba i podle výše sankce, která se k povinnosti váže.

Mezi povinnostmi, které stát nařizuje, tvoří velkou část daně. Podle loňského žebříčku Světové banky Doing Business zabere v Česku menšímu podniku zpracování daní pro stát 230 hodin, průměr OECD je 159 hodin. Vidíte schůdnou cestu, jak to zlepšit?

Tohle nechvalné hodnocení je dozvukem chyby, která se stala v počátku, kdy se vyplňovaly příslušné formuláře pro mezinárodní srovnání prováděné Světovou bankou. Chyba spočívala v nesprávně vyložené metodice, kdy osoba, která to vyplňovala za Česko, zahrnovala mezi daňové a pojistné povinnosti veškerou práci personalistů a HR managementu, jako sledování nemocnosti, dovolených, počítání mezd. V jiných zemích to nezahrnuli. Několik let trvalo, než se podařilo dosáhnout revize. Skočili jsme nahoru, ale ne tam, kam patříme. Já si myslím, že těch hodin je tak o třetinu méně při srovnatelné metodice. Tedy, že se blížíme průměru. Ale zároveň si myslím, že je co zjednodušovat. Ambice patřit k průměru je slabá.

Pomoci by mohlo třeba jedno inkasní místo, kde by lidé mohli platit zároveň daně, zdravotní i sociální pojištění. Vláda tento projekt schválila v roce 2008. Dodnes nefunguje. Proč je to takový problém?

Já jsem k té myšlence přišel v roce 2010, kdy jsem se vrátil na ministerstvo financí v roli experta na daně. Bylo to období, kdy všechny tři resorty spravovali ministři z jedné strany. Přesto to velmi skřípalo. Jedna je věc vůle a odhodlání politiků a jiná věc mašinerie úřadů a úředníků. Já jsem byl tajemníkem výboru, kde seděli tři příslušní ministři. A byl jsem svědkem toho, že se na něčem dohodli, já jsem byl pověřen to rozpracovat na úrovni vysokých úředníků a náměstků a ti náměstci mi do toho hodili vidle. Protože každý úřad si chce hájit své kompetence, mimo jiné i proto, že na ně dostává peníze. Přesto nakonec byla schválena úprava s účinností od 1. ledna 2015, kterou poté Sobotkova vláda zrušila.

Nedávno jsem zaznamenal pojem malé inkasní místo, pod nímž se skrývá návrh paušální daně, neboli jednoho odvodu na daně, sociální a zdravotní pojištění pro podnikatele s příjmem do milionu korun ročně. Není tohle žonglování s názvy jen zástěrkou pro definitivní konec projektu jednoho inkasního místa?

Myslím, že ne. Některé věci nemá smysl dělat tak, že se čeká na jedno konečné řešení. Lepší jsou menší postupné kroky než nic. S konceptem jedné paušální daně přišla Hospodářská komora na sněmu v roce 2016. Tak dlouho jsme pak všechny od leva do prava přesvědčovali, až si to vzali za své. Ovšem současný návrh by se z většiny týkal těch, kteří si podnikáním přivydělávají, ne těch, pro něž je to živobytí. Naše představa je velkorysejší. Navrhli jsme celou řadu modelů, dokážeme si představit odstupňovanou paušální daň i spojení jedné daně se zjednodušeným režimem placení DPH. Ta je v EU velmi harmonizovaná, ale i tak lze zavést například odvod jednou za rok procentem z obratu, což se u nás nevyužívá. Jsou různá řešení, ale jen státní správa má všechna potřebná data, aby ten model správně nastavila. 

Pro současný návrh existují propočty, podle nichž pro řadu osob nebude výhodný…

Celá řada osob dnes platí pojistné, ale daně z příjmu žádné, takže popularita navržené paušální daně pro ně nebude vysoká. Ale má to i jiné aspekty, zejména ten, že si podnikatel koupí za nějakou částku „klid na práci“, kdy bude na rok se státem vyřízen. Řada lidí raději zaplatí pět tisíc korun, třeba i dvacet tisíc korun, i když je dosud neplatili, pokud jim stát tento klid bude garantovat. 

Místo sjednocení výběru odvodů je tu aspoň digitalizace. Vláda v létě schválila proklientský daňový balíček, jehož součástí je portál Moje daně, který má placení daní proměnit v jakési internetové bankovnictví. Ministryně Schillerová slibuje jeho funkčnost od posledního kvartálu příštího roku. Jak se díváte na tento projekt?

Určitě je velmi žádoucí, protože zvýší komfort daňového poplatníka. Možnost řešit vše online, bez front, papírů a podobně je věc velmi správná. Navíc ten, kdo bude komunikovat elektronicky, bude zvýhodněn delší lhůtou pro podání daňového přiznání.

Kdybyste měl vybrat jeden zákon, který byste mohl změnit, abyste podnikatelům ulevil, který by to byl?

Horkým kandidátem je stavební zákon. Takřka jakékoli podnikání musí být odněkud – ve smyslu z nějaké budovy – a i podnikání v rámci digitální ekonomiky vyžaduje určitou infrastrukturu. Bez výstavby zkrátka podnikat nelze. To dohnalo Hospodářskou komoru do kouta a byť je to pro nás náročné, rozhodli jsme se sami zapojit do rekodifikace stavebního zákona. Což nám zabírá šílené kapacity už od srpna loňského roku. Ale hodně by se dalo změnit k lepšímu i v insolvenčním zákoně. Přepsat by potřeboval také dosluhující původně ještě socialistický zákoník práce. 

(dm)